Je úterý. Venku je docela pěkně, ale já se zas tak dobře necítím. Připadám si tak trochu zoufalý. Měl jsem dnes volno, ale nějak se mi nic moc nedařilo. Snažil jsem se vyřídit něco mailem, ale ani napopáté jsme se s tím druhým nepochopili. Přijde mi, že ať se snažím sebevíc, je to nanic. Čím víc se snažím dělat něco lépe, tím méně mi to jde. A kde je Bůh?

Tak, milí čtenáři. Pokud sem chodíte dost často, tak mám pro vás odměnu:

Mé svědectví, jak jsem uvěřil v Krista Ježíše

Vyjde v prosincovém čísle PMD a já vám dávám možnost si ho přečíst o trošku dříve :-o Celé to má více než 2 stránky a mnoho detailů a věcí neznají ani mí nejbližší přátelé. Užijte si ho a pokud se vám bude líbit, můžete třeba napsat svůj komentář.

Nevím čím to, ale prostě na mě přepadla nálada, a tak jsem napsal báseň.

Když jsem uvěřil, tak se můj život s Bohem pohyboval po sinusoidě.

Bůh nás zná. Jen my se k Němu občas neznáme.

Bylo úterý po poledni a já se vracel spolu s kámošem z oběda. Byli jsem v družném rozhovoru, když tu k našim uším dolehl rozhovor dvou pánů. Ač vím, že není slušné poslouchat cizí rozhovory, tak tohle se přeslechnout nedalo. A tak abyste z toho měli i něco vy:

Pán č.1 : "Tak co, jak se máš?"

Pán č. 2 : "Ale, ani se neptej. Byl jsem teď na patologii a zase mě nevzali!"

A já dodávám: "A nebude to tím, že byl ještě živý? :-)

Tak přesně tato slova mi zněla v hlavě, když jsem dnes večer jel metrem do bytu v Praze.

Druhá várka zábavných fotek.