Je úterý. Venku je docela pěkně, ale já se zas tak dobře necítím. Připadám si tak trochu zoufalý. Měl jsem dnes volno, ale nějak se mi nic moc nedařilo. Snažil jsem se vyřídit něco mailem, ale ani napopáté jsme se s tím druhým nepochopili. Přijde mi, že ať se snažím sebevíc, je to nanic. Čím víc se snažím dělat něco lépe, tím méně mi to jde. A kde je Bůh?
Je pořád se mnou, já to vím, kouká na mě, jak se lopotím a čeká, kdy mne napadne Ho požádat o pomoc. Ale já se pořád v potu tváře snažím to dokázat sám. Přece nejsem tak nemožný, vždyť je to jednoduchá věc, kterou dělá spousta lidí každý den. Tak jak to, že mně to nejde!?#
Protože jsem moc pyšnej, než abych Boha požádal o pomoc…
Ráno jsem si četl Bibli a tenhle verš mi zní už nějakou dobu v hlavě: "Ve všem jsme sužováni, ale nejsme vháněni do úzkých; býváme v nejistotě, ale nejsme zoufalí; jsme pronásledováni, ale nejsme opouštěni; jsme sráženi, ale nejsme ničeni."
Ano, jsem na tomto světě a není to lehké. Kolikrát jsem si už říkal, oč raději bych byl, kdybychom po obrácení šli rovnou do nebe. Ale takhle to nefunguje. Pán má s námi jiný plán. Nejvíc mě na tom štve ta nevědomost. Že když se mi děje nějaké příkoří, či se mi jednoduše nedaří, tak nevím proč. Vždy si opakuji, že Bůh o tom ví a má to svůj smysl, ale proč ho také nemohu znát?!
Asi proto, že bych to kolikrát nepochopil. Bůh je daleko moudřejší a chytřejší než já, jen On může domyslet všechny varianty, abych na konci byl v plusu. A jsem za to vděčný, že tomu, co se děje nevděčím nějaké náhodě či štěstí. Mám kamaráda, který když se naučí jednu jedinou otázku ke zkoušce, tak si ji vytáhne. Má štěstí. Ale já mám Boha. Štěstěna se může najednou zvrtnout, ale Boží láska ke mně je věčná a ať jsem učinil/učiním cokoli, Bůh mě nepřestane mít rád. To je má jistota a přeji vám, abyste ji měli také!
Tak, milí čtenáři. Pokud sem chodíte dost často, tak mám pro vás odměnu:
Mé svědectví, jak jsem uvěřil v Krista Ježíše
Vyjde v prosincovém čísle PMD a já vám dávám možnost si ho přečíst o trošku dříve :-o Celé to má více než 2 stránky a mnoho detailů a věcí neznají ani mí nejbližší přátelé. Užijte si ho a pokud se vám bude líbit, můžete třeba napsat svůj komentář.
Nevím čím to, ale prostě na mě přepadla nálada, a tak jsem napsal báseň.
Bůh, to je láska přicházející k nám Bůh, je ten, který seslal milost na nás Bůh, je ten, jenž se obětoval pro nás
On nás vidí i slyší On odpovídá, ale my občas nevidíme On je moudrý, my jen nevěříme
Ježíš k nám mluví a my neslyšíme Ježíš nás miluje, my ho odmítáme Ježíš byl vzkříšen, my se posmíváme
My, malí lidičkové My, s velkým rozumem My, Ho potřebujem!
Když jsem uvěřil, tak se můj život s Bohem pohyboval po sinusoidě.
Krásné chvíle se prolínaly s depresí a zklamáním. Jak jsem postupně rostl a "stárnul" tak se ta sinusovka více zplošťovala. Nyní to je pořád sinusovka, ale již nemá tak prudké výkyvy. Pořád se občas stane, že přijde chvíle zklamání a smutku, dost často je to spojení se stavem mládeže, ale občas je to jakoby z ničeho.
A přicházejí také chvíle, kdy je mi Bůh tak blízkou, že se mi chce až sáhnout. A já moc toužím, aby nikdy neskončily. Ale nejde to. Co ale můžu s jistotou říci, že každý den je teď pro mne krásný; svým rozličným způsobem. A když je mi smutno, stačí mi se podívat kolem sebe, na přírodu, na stroje a vidím, co všechno Pán udělal, abych se měl pěkně.
"Mé dítě, nikdy jsem ti neslíbil, že pokud se Mi odevzdáš, učiníš pokání a dáš si vztah se Mnou do pořádku, budeš to mít jednoduché, budeš mít velkou moc, úspěch ve službě nebo dokonce prožiješ probuzení. Místo toho ti ale slibuji, že pokud se Mnou budeš chodit a dovolíš Mi upozornit tě na hřích, jakmile se objeví, a očistit tě od něj, nebudeš mít sice to ostatní, ale budeš mít - Mě. Když Mě učiníš svým vytouženým cílem, také ho skutečně dosáhneš, budeš uspokojen a nebude ti chybě nic z toho, co je Boží vůlí pro tebe."
(Hessiono Roy a Revel, Kalvárie nebo Sinaj, Návrat domů, 2004)
Bůh nás zná. Jen my se k Němu občas neznáme.
Bylo úterý po poledni a já se vracel spolu s kámošem z oběda. Byli jsem v družném rozhovoru, když tu k našim uším dolehl rozhovor dvou pánů. Ač vím, že není slušné poslouchat cizí rozhovory, tak tohle se přeslechnout nedalo. A tak abyste z toho měli i něco vy:
Pán č.1 : "Tak co, jak se máš?"
Pán č. 2 : "Ale, ani se neptej. Byl jsem teď na patologii a zase mě nevzali!"
A já dodávám: "A nebude to tím, že byl ještě živý? :-)
Tak přesně tato slova mi zněla v hlavě, když jsem dnes večer jel metrem do bytu v Praze.
Je neděle večer. Všude je plno lidí. Někteří se vracejí z chalup či výletů. Ale nejvíce je studentů. Každý má přinejmenším velkou krosnu na zádech a celý udýchaný se těší, až dorazí do svého bytu či na kolej a bude si moci konečně odpočinout. I já se těšil. Metro bylo narvané po střechu. Já si vždycky říkám, že už se tam přece nemůže nikdo vejít, vždyť ti lidé stojí těsně u dveří, ale pak přijdou další - a prostě se tam vejdou. To vše píši jen proto, abych vám nastínil situaci.
Nakonec jsem se tam namáčkl a celý šťastný, že nemusím čekat na další, jsem se začal rozhlížet po lidech ve vagónu. Na první pohled bych řekl: Normální skladba. Po chvíli mě ale zaujal jeden muž. Stál - ale ne normálně. Byl rukama zavěšený na tyči. Musím se přiznat, že hned na první pohled mě napadlo, že je "divnej". Asi má nějaké postižení, běželo mi hlavou. A pak jsem si vzpomněl na Honzův sobotní program a položil si otázku: "Co je to normální člověk?". Normální znamená průměrný. Normální znamená, být jako většina, nevyčnívat. Ale jaká je vůbec ta norma? A je vůbec správná? Norma se ve společnosti ustanovuje jakoby sama. Žije si svým životem, mění se podle vývoje událostí, podle změny smýšlení lidí. To, co bylo před nedávnem bráno jako nenormální, dnes bereme jako samozřejmost. Ale je ta která norma správná? Existuje nějaká nadnorma? Pro nás křesťany by jí měla být Bible. Ale je tomu opravdu tak? Nevybíráme si z Bible jen to, co se nám hodí? Co právě neodporuje současným normám?!
Abych se vrátil k tomu "být normálním člověkem". My křesťané podle definice normy také nejsme normální. A proč? Protože většina lidí je nevěřících. To je norma - být nevěřící. Ale nikoho z nás nenapadne, že by bylo správné být nevěřícím. Takže jsme nenormální. A nebo ne? Podle Božích pravidel jsem naopak velmi normální.
Co říci závěrem? Když jsem se tak zaobíral nad těmito myšlenkami, došla mi pravdivost Honzových slov: Nikdy bychom neměli nikoho odsuzovat. Ať už se chová podle jakýchkoliv norem.
Druhá várka zábavných fotek.
Jedna basovka tvrdí hudbu, dvě již přehluší téměř cokoli.
Někdo je zblázněnej do Luneticů, holky na kempu byly do Simeona.
No, někdo se před sprchováním svléka... a někdo ne.
I takové krásky se pohybovaly po areálu.