Vždy máme naději

Je úterý. Venku je docela pěkně, ale já se zas tak dobře necítím. Připadám si tak trochu zoufalý. Měl jsem dnes volno, ale nějak se mi nic moc nedařilo. Snažil jsem se vyřídit něco mailem, ale ani napopáté jsme se s tím druhým nepochopili. Přijde mi, že ať se snažím sebevíc, je to nanic. Čím víc se snažím dělat něco lépe, tím méně mi to jde. A kde je Bůh?

Je pořád se mnou, já to vím, kouká na mě, jak se lopotím a čeká, kdy mne napadne Ho požádat o pomoc. Ale já se pořád v potu tváře snažím to dokázat sám. Přece nejsem tak nemožný, vždyť je to jednoduchá věc, kterou dělá spousta lidí každý den. Tak jak to, že mně to nejde!?#

Protože jsem moc pyšnej, než abych Boha požádal o pomoc…

Ráno jsem si četl Bibli a tenhle verš mi zní už nějakou dobu v hlavě: "Ve všem jsme sužováni, ale nejsme vháněni do úzkých; býváme v nejistotě, ale nejsme zoufalí; jsme pronásledováni, ale nejsme opouštěni; jsme sráženi, ale nejsme ničeni."

Ano, jsem na tomto světě a není to lehké. Kolikrát jsem si už říkal, oč raději bych byl, kdybychom po obrácení šli rovnou do nebe. Ale takhle to nefunguje. Pán má s námi jiný plán. Nejvíc mě na tom štve ta nevědomost. Že když se mi děje nějaké příkoří, či se mi jednoduše nedaří, tak nevím proč. Vždy si opakuji, že Bůh o tom ví a má to svůj smysl, ale proč ho také nemohu znát?!

Asi proto, že bych to kolikrát nepochopil. Bůh je daleko moudřejší a chytřejší než já, jen On může domyslet všechny varianty, abych na konci byl v plusu. A jsem za to vděčný, že tomu, co se děje nevděčím nějaké náhodě či štěstí. Mám kamaráda, který když se naučí jednu jedinou otázku ke zkoušce, tak si ji vytáhne. Má štěstí. Ale já mám Boha. Štěstěna se může najednou zvrtnout, ale Boží láska ke mně je věčná a ať jsem učinil/učiním cokoli, Bůh mě nepřestane mít rád. To je má jistota a přeji vám, abyste ji měli také!